Vedle jakéhosi přípravného období můžeme odlišit jeho klasickou dobu, ohraničenou zhruba lety 1935-1940.  Je to hudba bigbandu a swing se vykrystalizoval v Kansas City. Ve městě byla tradice černošské hudby velmi silná. Žilo zde blues, ragtime vyrostl právě v tomto kraji. Banjo a tuba se staly opěrnými pilíři rytmu, který nebyl dvoudobý, ale čtyřdobý - t.j. základ hry, nazvané KANSAS CITY STYL nebo JUMP.  Největší slávu sklízel v letech 1927-1935. Je nerozlučně spojen s klavíristou BENNIE MOTENEM a zejména s COUNT BASIEM, který ho uvedl do New Yorku, a pod jménem POWERHOUSE STYL (elektrárenský) se stal injekcí a oživením klasického swingu. Kansaský styl se pod vlivem instrumentálních forem blues a ragtimu dostal na jinou kolej než neworleanský jazz. Praktikovala se zejména hra v celých nástrojových sekcích a zvětšilo se obsazení. Nastává éra saxofonu.  Na začátku swingové éry byl oblíbenější altsax, v klasickém období kraloval, díky hře COLEMANA HAWKINSE tenorsax. Typickým příkladem přechodu mezi klasickým stylem a swingem prostřednictvím bigbandu je cesta, kterou šel FLETCHER SMACK HENDERSON. Začínal s menším obsazením a hrál ve stylu pokročilého neworleanského jazzu (chicagské období Kinga Olivera).  Přitom však uplatňoval proaranžované pasáže ve stylu evropské instrumentace. Vznikl tak typický bigband, v němž se dovršil přechod od neworleánského chápání. Podobným způsobem přispěli k přechodu ke swingu jiní hudebníci např. L. RUSSEL, DUKE ELLINGTON aj. Ellington vycítil nové podmínky. Ragtime mu poskytl odrazový můstek k experimentům. Přes menší soubor, v němž začíná uskutečňovat aranžmá, nové efekty, tzv. JUNGLE STYL, docilovaný dusítky wa-wa, jež mají napodobit zvířecí zvuky v džungli, přechází k velkému obsazení.

Jeho bílou obdobou je BENNY GOODMAN. Výborný klarinetista, vedoucí různých souborů, jež znamenají dovršení swingové hudby v její klasické podobě. Byl jedním z prvních, kdo porušil rasovou segregaci angažováním černochů. V jeho interpretaci jsou jasné evropské prvky homofonní hudby, využívající zbytku africké rytmiky tak, jak je do swingu přinesli chicagští, k obohacení silně synkopované metriky.  Bílé bigbandy se ke klasickému obsazení dostávají opačným postupem než černošské. Zatímco ty své složení rozšiřují o dosud nepoužívané nástroje v obsazení klasického jazzu, odstraňují běloši nástroje, které přinesla adaptace obsazení evropské hudby typu salonních orchestrů (Whitemann aj.) na tzv. symfonický jazz.Orchestr BENA POLLACKA a CASA LOMA ORCHESTRA jsou toho dokladem.  Vznikla melodická skupina, dělící se na saxofonovou sekci a žesťovou sekci, která se skládala ze skupiny pozounů a trubek. Stylový zlom byl dokončen. Swing právě tím, že stojí na konci vývoje klasického jazzu, je počátkem vývoje tzv. MAINSTREAMU v této oblasti. 40. léta jsou vrcholem, v nichž swing uzrál a připravil nástup dalšího stylového pojetí. Zabředl do stereotypních klišé, stal se šedivým, nevýrazným, přešlapoval na míste. Svou dobovou zbytečností budil odpor, z něhož vyrostly dva nové směry. První se vrátil ke klasickému jazzu a jeho oživením doufal spasit další existenci jazzu, druhý rostl ze současných společenských podmínek i hudebních výbojů, a tak vznikla renesance jazzu a bop. Historicky dřívější byly snahy o znovuvzkříšení neworleanského jazzu. Podle toho, zda šly černou nebo bílou cestou, můžeme je rozlišit i názvy. Černé cestě se říká RENESANCE, bílé REVIVALISMUS.

| home |