J. J. Johnson byl mistrem bopového trombonu, hudebník obrovské melodické vynalézavosti a čitelnosti ve kterémkoli tempu. Na této nahrávce lze nalézt několik jeho výjimečných dialogů s klavíristou Wyntonem Kellym.

Přestože nešťastně zastíněn Parkerem, Stitt vždy platil za neúnavného, plnokrevného swingového improvizátora, jehož nespoutanépředstavivosti spíše slouží tenor nežli altsaxofon. Čest rovněž patří Artu Blakeymu za skvělou hru na bicí.

Vyčerpávající portrét Birda v rozletu obsahuje mnoho živých nahrávek - některé trvají pouhých pár vteřin - natočených obdivovatelem Benedettim na primitivní acetátový nahrávací přístroj. Pro vážné studenty Parkerovy hry jsou však tyto snímky nedocenitelné. Zvláštní pozornost si zaslouží neobvyklé duo s Theloniem Monkem a fascinující proměny jedné písně v Parkerově provedení několik nocí za sebou. Dojem kazí pouze špatná zvuková kvalita.

Stan Getz a Charlie Parker svorně označili Ala Haiga za svého nejoblíbenějšího klávesistu a jejich důvody jsou na této desce, která je nahrána částečně sólově a částečně v triu, zcela patrné. Haigův potlačovaný perfekcionismus a harmonická důmyslnost vytvářejí šňůru perel, v jejímž lesku se nám jeho opomíjení v 50. až 70. letech zdá neuvěřitelné.

Parkerovy nejpozoruhodnější nahrávky vznikly v polovině 40. let pro společnosti Savoy a Dial. Bezchybným provedením, naléhavým tónem a rozmanitostí melodií v Billie's Bounce a Now's the Time se právem řadí k bebopové klasice. Drsný, avšak výrazný Miles Davis, vynikající Bud Powell, Duke Jordan a Max Roach skvěle doplňují tento výjimečný portrét.

Přestože harmonická hbitost bebopu z něj učinila hudbu vhodnou spíše pro komorní obsazení, Dizzy Gillespie aplikoval své metody i na bigbandový formát, který navíc dochutil vzrušujícím kořením afrokubánských rytmů. Tyto pozdní snímky zahrnují divokou Manteku a vykreslují technicky výjimečný orchestr, který s lehkostí zdolává i křivolaký slalom bebopových melodií.

Jadrný pianista si zde vybral tu nejlepší společnost: mladého Fatse Navarra a Sonnyho Rollinse. Kvůli své bouřlivé technice balancovala Powellova hudba vždy na ostří nože mezi silou a dráždivou zranitelností. Jeho spoluhráči, zvláště Fats Navarro, mají pro tuto jeho zálibu v extrémech zjevné pochopení. Tato deska zachycuje několik Powellových nejlepších kousků, hlavně Un Poco Loco - kde je možné sledovat vývoj improvizátorových myšlenek během tří samostatných snímků - bopovou hymnu Ornithology a evokující Parisian Thoroughfare.

Existuje málo záznamů Monkova přemýšlivého génia, dokonce i na deskách Blue Note ze 40. a 50. let. Zde se jedná o jeho první kapelnické nahrávky z doby, z níž pocházejí jeho nejosobnější skladby a kdy prošel problematickými, přesto však plodnými sestavami. Jakkoli kostrbatou a disonantní by se hudba Thelonia Monka mohla zdát, je vždy neúprosně logická. Jediným rivalem Monkova neskutečného tematického bohatství je pouze jeho vlastní dokonale hladké propojení kompozice i improvizace.

Charlie Parker podepsal smlouvu s losangeleskými Dial Records v roce 1946 a "vypálil" pro něněkolik svých nejrychlejších kusů. Pohotovost nápadů, jejich okamžité použití, brilantní hrátky s akcenty v Ornithology jsou o to pozoruhodnější, že mezi jeho ostatními standardy vlastně netvoří výjimku, protože Yardbird Suite, A Night in Tunisia a mnoho dalších vypovídá o stejně vytříbeném přirozeném formálním cítění. V dokonalé souhře malé sestavy soupeří s Armstrongovými Hot Fives and Sevens, a tyto snímky proto náležejí k největším pokladům jazzové hudby.

Přestože bebop byl v zárodku samotnými hudebníky považován za hudební a komerční sebevraždu, uprostřed 40. let se jejich postoje změnily. Na rozdíl od bopových fundamentalistů, jako byli Kenny Clarke a Dizzy Gillespie, Coleman Hawkins (neúnavně vnímavý posluchač) zkusil bebop zkombinovat s improvizačním stylem založeným na akordech a začal okamžitě nahrávat. Charlie Ventura stál na sklonku 40. let v čele populární kapely Bop for the People a jeho styl bychom mohli přirovnat k bopem ochucené swingové variaci. Ke konci dekády již vetšina swingařů na bopové zásady přistoupila.

Jeden z nejinteligentnějších a nejoriginálnějších bebopových trumpetistů Fats Navarro zahrálza svůj krátký život všechna svá sóla jako hotové kompozice. Jeho obratné frázování a lahodná barva tónu prozařují The Chase a Lady Bird.

Záznam prvních, zvukově nepříliš kvalitních krůčků bebopu v Minton's Playhouse a Monroe's Uptown House: živá jam session kytarového virtuosa Christiana, Dizzyho Gillespieho, právě se loučícího se swingem, a revolučního bubeníka Clarka.

Skvělý Gillespieho spoluhráč Moody se od ostatních bebopperů liší lidštějším a spíše konverzačním přístupem k akordickému hraní. Zpěvák Eddie Jefferson zde odstartoval populární závody ve "vocalese" (textování trumpetových sól), kterými se později proslavil King Pleasure.

Smluvní závazky zde donutily Charlieho Parkera hrát pod pseudonymem "Charlie Chan". Jedná se o vzácný výlet za hudebním vyjadřováním Charlese Minguse, jehož magnetofon snímek pořídil.