Chicagem odkojení Hamfats se orientovali na drsný neworleanský jazz i mladičké rhythm and blues. Louis Jordan později navázal na jejich linii.

Jiskřivé newyorské kytarové duo, kreré později inspirovalo Djanga Reinhardta a Stephana Grappelliho. Venutiho drsný, těžce "šlapající" styl byl antitezí klasické houslové kultivovanosti.

Condonovi se na těchto snímcích podařilo zachytit samotnou podstatu chicagského stylu.

Hines vedl kapelu v podniku Chicago Grand Terrace plných deset let. Svého vrcholu dosáhl v půli třicácých let, dokladem je i tato deska; jeho brilantní klavírní figury zdobily stále zajímavější aranže.

Po debutu s vlastní kapelou Wolverines Beiderbecke - jehož zvuk přirovnal Hoagy Carmichael k cinkotu zvonků - pracoval s kapelami, které se zabývaly spojením populární taneční hudby s jazzem. Jeho sóla z té doby jsou krátká a stručná. Na této desce hraje skvělé klasické kousky a Frankie Trumbauer mu étericky přizvukuje na saxofon.

Beiderbeckovo nejcharakterističtější sólo se nalézá v písni Singin' the Blues, ale stejné potěšení poskytuje i I'm comin' Virginia, kde vtipně obchází tehdejší zvyk rytmického značkování, které pomáhalo posluchačům v orientaci. Výsledný Bixův zvuk jako by se vzdaloval hudbě uzamčené v regulích dobového stylu.