Vetšina Konitzovy nejlepší hudby pochází z konce 50. let. Toto album se nese ve stylu skupinové improvizace a je poznamenáno kapelníkovou vzrůstající zálibou v jednoduché a expresivní hře.

Bakerova první nahrávka po trpkých dvou letech ve vězení pro narkomany. Bolavá něha jeho tónu zůstává překvapivě bez poskvrnky.

Plná energie, reflexivní skupinová improvizace 50. let na Giuffreho půvabná lidová témata. Po natočení filmu Jazz on a Summer's Day se Giuffreho píseň The Train and the River stala doslova cooljazzovou hymnou.

Průbojný trumpetista, skalní příznivec cool jazzového swingu. Rogers zde hraje s kvintetem poloviny 50. let hudbu, ve které Ize jasně rozpoznat vytříbený smysl pro formu improvizační i skladatelskou.

Přestože cool jazz je považován za hudbu bílých hráčů, Miles Davis a John Lewis z M.J.Q. náležejí k jeho nejoriginálnějším představitelům. Lewisova "komorní" jazzová kapela s vibrafonistou Miltem Jacksonem se ve své době těšila všeobecné oblibě. Jedna z jejích nejlepších desek odhaluje, kolik silných emocí je skryto za hudebním porozuměním.

Davis stál v čele sestavy Birth of the Cool pouze po dobu dvou týdnů živých koncertů a tyto pozdní nahrávky zachycují plynoucí a meditativní zvuk, který jako by protiřečil bopové zuřivosti. Konitzův křehký altsaxofon a Mulliganův sametový baryton jsou pro tuto hudbu příznačné, podobně jako Evansova neobvyklá instrumentace.

Kapely dvojice Mulligan/Baker bez piana z počátku 50. let, kde Bakerova pohotová lyrika vlaje okolo hrdelního zvuku Mulliganova barytonsaxofonu, byly pro většinu posluchačů nositelkami zvuku westcoastové cool školy. Toto pozdní album mapuje dlouhé období trumpetistovy obtížné kariéry.

Některé směry cool jazzu byly inspirovány neimprovizační akademickou hudbou, například Schönbergovou či Stockhausenovou. Formální, poněkud abstraktní linií je charakterizován i jazzový třetí proud. Hudebníci na této desce, zejména dobrodružný a výbojný EIIis, se geniálně vypořádali například se Schönbergovou 12tónovou řadou.

Mulliganovo první setkání s máslově hladkým tónem Paula Desmonda, které se odehrálo ve dvě hodiny v noci po skončení natáčecí frekvence se Stanem Getzem a Oscarem Petersonem. Nahrávka má spontánní náladu a ideální kontrast klouzavého altsaxofonu a drsného barytonu.

Skvělá kapela nahrávající v Los Angeles si pozvala dva nejpozoruhodnější sólisty na západním pobřeží. Střídavě křehký a elegantní Pepper konverzuje s romantickým Bakerem v melodiích napsaných a zaranžovaných saxofonistou Jimmym Heathem.

Jedno z nedoceněných jazzovych trií. Toto setkání Giuffrova broukavého klarinetu, Bleyových dvojsmyslných akordů a Swallowových smělých basových vsuvek tvoří nestárnoucí vrchol kolektivní improvizace.

Westcoastový altsaxofonista Pepper mísí bopovou uspěchanost s řezavým zvukem a trhaným frázováním. Zde hraje v duu s opomíjeným propagátorem dlouhých linek a cool improvizací Warnem Marshem.

Stejně jako klavírní figury Lennieho Tristana, Marshova sóla odvíjejí naléhavé linky plné náznaků, opředené nenápadnou originalitou, pro kterou mu náleží čestné místo v nejvyšší lize. Marshův skřípavý tón a asketický chlad kladou sice na posluchače nároky, ale rozhodně stojí za to.

Giuffre se cítil omezen vertikálními pouty bopové harmonie a toto třetí album s Paulem Bleyem a Stevem Swallowem patří k nejsvobodnějším, i když se na první pohled zdá nejméně vstřícné. Jedná se o velmi působivou a ryzí komunikaci tří hravých fantazií.