Wallerovo oslnivé stride piano sice nejlépe vyzní sólově, ale také je zřejmým hnacím motorem Rhythm bandu, komerční zábavné swingové kapely, která vznikla za účelem doprovázení hvězdných sólistů.

Shaw byl ve třicátých letech Goodmanovým největším rivalem. Byl možná víc rezervovaný, ale technicky naprosto bezchybný. Význam jeho kapely z roku 1937 netkví v revolučních ohňostrojích, ale může se pochlubit swingovou elegancí s drahokamy kapelnických sól.

Skvělá a populární černá kapela byla na přelomu 20. a 30. let sestavena z propuštěných zaměstnanců Fletchera Hendersona Jeanem Goldkettem, který hledal hráče zábavné hudby pro Graystoneskou tančírnu. Používá předjazzový kontrafagot místo kontrabasu a banjo místo piana, ale aranže (Hendersonova Dona Redmana, altsaxofonisty Bennyho Cartera a Johna Nesbitta) již předpovídají styl swingových bandů a kapelová souhra v sobě nese živelný náboj.

Count Basie a orchestr: Jumpin´ At The Woodside

Basieho rytmika zdokonalila svůj rytmický puls a sólisté Young, Evans a Edison se postarali o zbytek. Pozoruhodné je klasické Youngovo sólo v písni Every Tub.

Během své dlouhé a veleúspěšné kariéry pomohl saxofonista Coleman Hawkins bandu Fletchera Hendersona zaujmout místo mezi nejlepšími swingovými orchestry, pozornost věnoval zejména plynoucí, neúprosně pravidelné rytmické pulsaci. Jako sólista, který ve své hře odrážel bigbandový beat 30. let, hrál v neuvěřitelném počtu kapel a sám ovládal několik odlišných verzí swingového vyjadřování. Tato britská kompilace přináší jeho historické setkání s Bennym Carterem, belgickým kytaristou Django Reinhardtem a několika vynikajícími Evropany v rámci temperamentní kapely Jam Band (oba snímky natočeny během Hawkinsova pětiletého turné po Evropě v letech 1934 až 1939). Zahrnuje navíc jednu z vůbec největších jazzových sólových improvizací - skladbu Body and Soul z roku 1939. Téměř bez pomlk, bez nadechování v pauzách, naléhavě swingující a pouze jedinkrát citující téma písničky nám Hawkins dopřává brilantní ukázky svého harmonického mistrovství.

S osobnějším, impresionistickým a méně popovým repertoárem se kapela Duka Ellingtona nikdy netěšila takové popularitě jako kapela Bennyho Goodmana nebo Artie Shawa, zato však nezapomněla, co je to swing. V roce 1939 najal Ellington vynikajícího saxofonistu Bena Webstera a mladého kontrabasového génia Jimmyho Blantona. Následuje několik jeho nejlepších skladeb, předně Jack the Bear, ohromující titulní kus věnovaný Blantonovi, pozoruhodné mollové blues Ko-Ko s harmonií předjímající modální jazz a Transblucency, věnovaná zpěvačce Kay Davis.

Přestože Ellington během své plodné kariéry napsal mnoho formálně velkých skladeb, neustále cítil potřebu dokazovat, že k tomu, aby se vyrovnal skladatelům hudby 20. století, mu stačí i formy miniaturní. Na těchto raných kouscích, inspirovaných érou Cotton Clubu, je patrné, že rytmická pulsace první velké Ellingtonovy kapely závisela rovným dílem na vyprávěcím drivu daném jejím obsazením i na hře rytmické sekce. Deska zahrnuje slavnou skladbu Black and Tan Fantasy, která začíná jako blues a končí Chopinovým Pohřebním pochodem. Přestože do zralosti mají jeho skladby ještě daleko, je zřejmé, že se Ellington snažil uplatnit jazz v orchestru způsobem dosud nevídaným.

Hermanova kapela se ve 40. letech nalézala na špičce hitparády. Začínala s hudbou bližší spíše dixielandu a vaudevillu - Woodchopers' Ball byla v roce 1939 její milionovou deskou - ale pod vlivem fantastických aranží Ralpha Burnse, velkého bubeníka Dava Tougha a sólistů jako Bill Harris a Flip Phillips se brzy vypracovala. Trumpetové unisono z písně Caldonia a Harrisovo sólo v Bijou patří mezi klasiku pozdního swingu.

Výborná kapela bubeníka Chicka Webba byla jednou z nejslavnějších, které kdy hrály v legendární harlemské tančírně Savoy, dokladem mohou být skladby Go Harlem a Clap Hands!. Přestože nejpopulárnějším bubeníkem byl ve 30. letech Gene Krupa, Webbova divoká, naléhavá hra neměla technickou konkurenci a jeho hráčské nasazení se rovnalo hře o život. Na Ellu Fitzgerald její osudové setkání s Webbem teprve čekalo.

Ze všech sólových swingových hvězd se originální improvizační postupy Lestera Younga zdály nejvíc nahodilé. Dokázal, že není nutné swing vykřičet, vyvinul velmi rychlé prstokladové techniky, dnes u saxofonu běžné, a jeho způsob práce s časem byl zdrojem neustálých překvapení. Klasická Youngova sóla najdete v Taxi War Dance a Lester Leaps In.

V předválečných letech byl belgický cikánský kytarista Django Reinhardt i ve vzdálených koutech světa znám jako nejpozoruhodnější evropský jazzman. Byl to interpret výbušných temp a balad plných něžné elegance. Zvěsti o Djangovi se do Států donesly prostřednictvím série nahrávek, které natočil s cestujícími americkými hudebníky před válkou. Kapela se na tomto albu blýskne jen ojediněle, jeho kvalitou jsou gejzíry vychrlených sól.